Lže vám vaše dítě?

Co když můžete za to, že vám vaše dítě lže?

Je to nepříjemná myšlenka? Obviňující? Nebo jste z ní zmatení? Vždyť když dítě lže, proč byste za to mohli právě vy?

Dítě lže. Každé to zkusí. Někdy jsme to zažili opravdu všichni. A vůbec to nemusí znamenat problém.

Problémem se to stává ve chvíli, kdy své dítě ztrácíte a přestáváte vědět, co se s ním děje.

Kdy je v pořádku, že dítě upravuje pravdu?

Nejdříve si pojďme ujasnit, že „lhaní“ vůbec nemusí být myšleno špatně.

1. SITUACE

• Když jsou děti malé, často sní a upravují si skutečnost podle toho, jakou by ji chtěly mít. Nebo jak na ně působí.

Svět kolem nich je plný pohádek a ony si taky představují, že jsou součástí nějaké pohádky. Nebo naopak nerozumějí tomu, co vidí, slyší, zažívají a domýšlí si, co by to mohlo být, co by to mohlo znamenat.

Příklad:

Ta kočička mi snědla oběd.

My víme, že kočka jen tak nepřijde a nespořádá celý oběd, které má naše dítko na stole. Je toho jídla na ni hodně a taky většinu z toho nežere.

Náš trpaslík (malé dítě) ale sedí na zahradě u stolu a najednou vidí kočku, která je mu nad kolena. To je jako kdybychom my viděli geparda. Kočka skočí na stůl a očichává jídlo, protože nejsme poblíž, tak to zkouší. Náš trpaslík vidí, že chce jeho jídlo.

Kočka chytne drápkem bramboru, protože si s ní chce hrát. Trpaslík se lekne, vezme talíř a všechno jí to vysype na zem, aby šla dál od něj a nepoškrábala ho. V jeho očích měl na stole velkého chlupatého obra, co chtěl jeho jídlo. A taky ho dostal, všechno. Upřímně, já bych gepardovi to svoje taky dala…

Takže očima fantazie se pravda může měnit a je to úplně normální součást vývoje.

2. SITUACE

• Když jsou děti malé, testují, co jim projde.

Potřebují si osahat hranice a zjistit, jaké výhody jim to může přinést.

Příklad:

Já jsem ještě lízátko neměla.

A my víme, že ho před chvílí slupla. Dokonce ještě drží tyčku od něj.

Jenže proč to nezkusit? Třeba přemýšlí, co by se dělo, kdyby ho opravdu neměla? Jak to zjistíme? Dostane další? Třeba by jich mohla mít víc, jsou taaaak dobrý. A jak se zachováme, když nám takhle kecá? Jak se budeme tvářit? Co se bude dít?

Je to zvědavost a opět součást normálního vývoje. Je to vyloženě potřeba pro zdravý vývoj – zkoušet hranice a sledovat reakce okolí.

A kdy to v pořádku není?

Pak ale přijdou chvíle, kdy je jasné, že tohle prostě není dobře.

1. SITUACE

• Vidíte, že se dítě zdráhá říct, co se stalo, kroutí se, neví, kam s rukama, očima? Má u toho sklopenou hlavu? Nebojí se náhodou?

Jakmile je ve hře strach, je to už úplně jiné.

Příklad: 

Já jsem to nevylila.

Drží kelímek, kde byla voda, a je to přesně na místě, kde před chvílí malovala s vodovkami. Netváří se u toho rošťácky, jako by to byla zábava, ale má svěšená ramena a neví, co s rukama.

Co jí asi běží hlavou? Čeká, že na ní začnete křičet? Snaží se, aby to „odnesl“ někdo jiný? Chce se vyhnout sáhodlouhému proslovu? Nebo se dokonce bojí, že jednu schytá?

Opravdu chcete, aby až se dítě dostane do průšvihu, tak aby vám lhalo? Aby si nepřišlo pro radu, pomoc, ale schovávalo se nebo se to horko těžko snažilo nějak vyřešit samo, paralyzované strachem?

Tady je potřeba zapracovat na důvěře. A ta práce je na vaší straně, ne na straně dítěte.

2. SITUACE

• Nemusí to být jen o strachu. Taky může jít o to, aby se děti vyhnuly našemu pátravému oku.

Jasně, každý má nárok na soukromí a každý také potřebuje svou dávku soukromí. Rozdíl je soukromí a když nás dítě vůbec nechce pustit do svého světa.

Příklad:

Ve škole je všechno v pohodě.

A vy vidíte, že tam vůůůbec nechce chodit. O učení nemluví, o spolužácích nemluví. Po ránu mu je třeba i špatně. Ve škole se něco děje a dítě se vám s tím nechce svěřit.

A nebo vypadá v pohodě. A dělá různé věci okolo školy, třeba projekty, další úkoly, cokoli. Vidíte, že se do něčeho pustilo, ale na dotaz pořád stejná krátká odpověď. Nechce vás k sobě pustit, nechce vám o sobě říct, do čeho se pustilo. Přestože je to něco dobrého.

Jakmile vás k sobě nechce pustit, když má problém nebo naopak i když má z něčeho radost, cítí se ohrožené tím, že by vás pustilo „k sobě“, do svého vnitřního světa, kde není chráněné žádnou zdí.

Znovu jde o narušenou důvěru. A míč je opět na vaší straně.

Důvěra se lehce ztrácí a dlouho znovu získává. Pojďte na ní pracovat hned. Prvním krokem může být webinář 5 důvodů, proč rodiče ztrácejí důvěru svých dětí, a co s tím. Provede vás psycholog Milan Studnička. A rozhodně mluví k věci, doporučuji tužku, papír a kafčo nebo čaj 🙂 Přihlaste se TADY.